If we won't go crazy once in a while...

24. ledna 2018 v 18:51 | all names were taken |  Deníček

Tak jeden článek o nudě který píšu z nudy ve vlaku po tom, co jsem přečetla všechno, co se přečíst dalo (EXPRESRESERVIERUNG, l'abuso é punibile - jak říkám, přečetla jsem všechno, co se přečíst dalo), vybil se mi walkman... tak jsem se dala do psaní. Tak sorry.

Co to čtete, princi?
Slova, slova, slova.

článek o ničem podstatném pod perexem




Ségra zmizela ve dveřích ordinace, čekárna se začala plnit a já se začala nudit. Sotva mě přešel zákeřný bolehlav, přizozeně jsem nestála o druhé kolo, když v prvním jsem dostala takovou nakládačku... tak jsem odložila telefon se silným podsvícením (tuším převážně na "modré" straně spektra). Tím pádem padl můj plán vzorně si zopakovat učivo ke středeční (poslední?) zkoušce. Tištěnou verzi jsem si nepřinesla. Nebylo jak - ani jsem se totiž nenamáhala ji pořídit. Ráda tvrdím, že šetřím lesy, ale, jak už to se mnou bývá, skutečný důvod je o něco méně ušlechtilý a poněkud více sobecký... totiž, šetřím peněženku (barvy do tiskárny něco stojí) a taky jsem byla zkrátka lenoch, navíc v časovém presu. Tak.

Co teď? Okukovat pacienty mě za chvíli omrzelo také. To není jako ve vlaku, na nástupišti, v čekárně u obvodního lékaře (viz funny story se šampuskou, ale o tom jindy. Nebo radši nikdy...) Tito lidé chodili (čti pajdali, lezli, plazili se) většinou ve středně těžkých až těžkých bolestech, většinou o berlích, pár z nich na kolečkových křeslech. Z morálních důvodů tedy ne, očumovat fakt nebudu.

Zabijákem nudy se stal paradoxně objekt, který jsem zavrhla okamžitě po usednutí na rozvrzanou židličku - velká televizní obrazovka zavěšená na zdi nad vchodem do ordinace, tedy přímo naproti mně.

Vysílali pořád dokola jakousi smyčku zpráv na (asi lokálním) kanále Praha 1. Malé děti těsně po doběhnutí pravděpodobně přespolního běhu celé zadýchané a rudé v obličejích drmolily jedno přes druhé do obřího chlupatého mikrofonu, paní s věncem na hlavě a kyticí v ruce, z nějakého důvodu otitulkovaná jako "fiktivní nevěsta" šla ruku v ruce s mužem otitulkovaným prostě jako "ženich" (skutečný??), do toho v pravidelných intervalech probleskovala upoutávka ve stylu "Přijďte se podívat na..." na, uznejte, ne úplně aktuální vánoční trhy ze dne, tuším, 7. prosince 2017...

No, bylo toho na mě v tu chvíli dost, ovšem všemu nasadila korunu skupina odhadem osmi mužů v krojích s košťaty v rukou. Stáli v hloučku v místnosti, která připomínala pobočku malé pošty nebo větší kancelář na městském úřadě, nutno dodat s (vzhledem k situaci) děsivě upřímnými úsměvy na tvářích. Když se dali do pohybu, měla jsem chuť přes obrazovku hodit hadr (který by bylo nutno napřed ukrást uklízečce, jež se v tu chvíli věnovala podlaze na pánských záchodech), smát se, upozornit na to všechny okolo a celou televizi strhnout ze zdi a hodit jí z okna do pacientské zahrady, a to všechno prosím najednou.
Pánové se (opakuji - v krojích) pomalou chůzí pohybovali v kruhu, přitom synchronizovaně třískali košťaty o zem a po každém takovém třísknutí předali násadu svého smetáku sousedovi po levé ruce, aby si od souseda po ruce pravé vyzvedli tu jeho. A takhle pořád dokola. A znovu. A ještě jednou... Připomínám, že jsme se nacházeli v čekárně u ortopeda, de facto na chodbě, takže, zcela nepřekvapivě, byla tahle bizarní reportáž beze zvuku. Celé to tak působilo o to divněji (šíleněji? vtipněji?)

Já od tý blbosti nemohla odtrhnout oči. Maximálně, abych zkontrolovala, co na to ostatní, ale marodi nic. Buď si televize nevšímali, nebo jí hypnotizovali prázdným pohledem. Podělila jsem se o svoje myšlenky s otcem, ale byl zabranej do telefonu. Jak jinak, vždyť se taky nudil, akorát jeho zákeřný bolesti hlavy netrápí, tak si to mohl dovolit. Vrátila jsem se očima k obrazovce, ale až v půlce potřetí (čtvrté? páté?) shlédnuté reportáže o malých uřícených dětech v cíli jakéhosi bezejmenného závodu ve měste XY mi došlo, co jsem viděla na příliš velkém displayi otcova smartphonu...

"Tati?"

Hodil po mně výrazem, který neumím pojmenovat jinak než "deer in the headlights". České slovní spojení, které by bylo postačujícím ekvivalentem, mě momentálně nenapadá...

"Tati... co děláš?" Ale to už jsem se musela smát. Schválně, hádejte, co asi tak dělá na pohled vážný, důstojný padesátník, ztělesnění přirozené autority, věčný workoholik, aby se zabavil v nemocniční čekárně špičkového ortopeda...?


If we won't go crazy once in a while, we'll all go crazy.


Na oko důležitě se rozhlídne po marodech okolo, jestli někdo neposlouchá a spiklenecky nadhodí:

"Ty se tu spíš vyznáš, jaký mají heslo na wifi?" Když na něj nevěřícně zírám, doplní: "Víš, já jsem si tu našel to virtuální ovládání..."

A smějem se oba. A dalších deset patnáct minut se snažíme připojit na nemocniční wifinu (asi netřeba dodávat, že pacientům přístupná teda fakt nebyla), aby se mohl otec napíchnout na ovládání té bizarní TV a... dát ji nahlas. Prostě ji "odmutovat". A pak už se jen kochat, sledovat reakce lidí v čekárně a reakce kolem věčně pochodujícího personálu. Spoiler alert - heslo jsme neuhodli. Škoda. Fakt škoda. Doteď mě zajímá, jak by to vypadalo, jestli a jakým způsobem bysme dostali vynadáno... Taky mě doteď mrzí, že jsem přišla o otcovu snahu situaci vysvětlit (to bych s potěšením nechala jen a jen na něm), pokud by ovšem vůbec někdo přišel na to, že šlo o jeho telefon. Myslím, že poker face mám v podobných situacích slušný, a jeho by si nikdo oslovit dost možná netroufl =P

Zkrátka, nuda, ta bestie, byla ta tam. Už jsem sice velká holka, ale i tak (nebo možná právě proto): díky, táto.
Ondra měl prostě a jednodušše pravdu... a řekl to poeticky - na mě možná až moc poeticky, ale vcelku hezky:

Bez rodiny se človek v nekonečném vesmíru třese zimou.


No, když nezahřejou, přinejmenším aspoň pobaví.




[ cit.: Polonius a Hamlet (William Shakespeare. Hamlet), Hawkeye (M*A*S*H), André Maurois (vlastně Émile Salomon Wilhelm Herzog, s dovolením jednoduše 'Ondra') ]
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

The World Turned Upside Down

if buttercups buzz'd after the bee
if boats were on land, churches on sea;
if ponies rode men and if grass ate the cows
and cats should be chased into holes by the mouse;
if mamas sold their babies
to the gypsies for half a crown;
if summer were spring and the other way around,
then all the world would be upside down.