How much... I thought... do ghosts weight?

3. ledna 2018 v 10:56 | all names were taken |  Deníček

Realita. Zas a znova se nám skrývá.
Vždy nás pokoří.
Samá voda, přihořívá.
Ale nehoří.


Probudila jsem se ještě za tmy, s divným pocitem na hrudi, cítím, že něco je špatně, ale nevím co. Malý pokojík na koleji vypadá normálně; v šeru jde vidět postel mé spolubydlící (prázdná), vánoční stromek na jednom ze dvou pracovních stolů, nad ním police plné různých krámů...

Jak tak bloumám očima po pokoji, všimnu si, že těžké oranžové závěsy, které kvůli světlu lamp na noc vždy zatahuji, jsou napůl odtažené, okno za bílou záclonou pootevřené "na větračku". Divný. Mrknu na druhou postel, vzpomínám, že tu se mnou dneska nikdo nespí... nebo... neměl by. Před oknem za záclonou je-... no, a teď nevím, jak dál. Je to nepopsatelný. Taková divná, nijaká, ale přitom skutečná, jako entita? Bytost? Něco ne tak úplně hmotnýho, ale přitom reálnýho. Vím, jsem si jistá, že to tam je. Slyším to... dýchat..? Znova se mě zmocní pocit strachu.


Chce to nějaký rozumný vysvětlení. Natála v noci přijela a já prostě její příchod zaspala (i když je to neuvěřitelný, mám fakticky lehký spaní...)

Tak já že na ní houknu, ať u toho okna přestane strašit (cha!) a jde si lehnout. A cestou do postele zatáhni tu oranžovou hrůzu, prosímtě...

"Naty-" Polije mě studený pot, snažím se, hrozně moc se snažím, ale nemůžu vydat ani hlásku. A u okna rozhodně nestojí Natália. Snažím se zavolat, ale marně. Ta věc? u okna jako by mě přesto slyšela. Nemá obličej, ale kdyby měla, dívala by se teď na mě. Cítim, že mě začala vnímat, jako bych jí teď teprve začala zajímat. Pokojem se rozléhá nepříjemný zvuk. Jako kdyby někdo vzal zvířátko, které šustí a hučí zároveň a nacpal ho do plechovky, ono nemohlo ven a skrze tenkou vrstvu plechu teda bezmocně šustilo a hučelo. Ta věc mě sledovala něčím, co nebyly oči, a já byla tak strašně vyděšená...

Začne se pomalu přibližovat, já se konečně přiměla něco dělat, zvedám se z postele-
až na to, že se nemůžu pohnout. Totální paralýza. Spánková. No kurva. Já se na to můžu... Jedeš, ty hnusná potvoro?! Seš moje halucinace, tak koukej padat zpátky pod okno!

Jasně, že neposlechla.

Mně to ale ani tolik nevadí, v tu chvíli mi totiž došlo, co se děje. A trochu se mi uleví. Jen maličko. Trochu víc, jakmile si vzpomenu na své, o dobrých třináct let mladší, já, jak o moc horší by to tenkrát bylo... desetiletá holčička k smrti vyděšená bludy, které nikdo jiný nevidí...

Jasně, pořád jsem se nemohla pohnout. Bez ohledu na to, jak moc jsem se snažila aspoň zvednout ruku, mohla jsem si akorát tak prohlížet krcálek, který byl na dobu neurčitou jedním z mých několika ne tak úplně domovů... Pořád jsem měla strach, ale už to nebyl nezvladatelný děs; věděla jsem, že to dřív nebo později skončí. Nebudu si hrát na hrdinu, taky tomu pomáhal, fakt, že to něco se vznášelo kdesi vprostřed místnosti, necelé dva metry ode mě. Jakmile by se ten hnusák začal přibližovat, začala bych zas vyvádět, chtěla bych zakřičet, ono by to nešlo, atd. atd...

Jak dlouho jsem ležela bez hnutí, sledovala místo na koberci asi půl metru před... tím... prohlížela si napadané jehličí a rádoby nenápadně při tom kontrolovala, jestli se má haluška neuráčí pohnout... Fakt netuším, jak dlouho to mohlo všechno trvat. Jsem si jistá, že několikanásobně kratší dobu, než se zdálo. Najednou mě ruka, kterou jsem se tak usilovně snažila rozhýbat, konečně poslechla. Jak jsem ten pohyb nečekala, praštila jsem se s ní do zdi. Au... Konečně jsem vzhůru.

Posadím se na posteli, v pokoji jsem úplně sama. Přitom to bylo všechno tak skutečný... Kde se v mým podvědomí mohlo vzít něco takovýho...? Je to jasný jak facka, zapomněla jsem v noci zavřít okno (před spaním vždycky větrám), tím pádem jsem se závěsů ani nedotkla a průvan z otevřenýho okna cuchal záclonu takovým způsobem, že to vypadalo, že před oknem někdo stojí.

Krásně jsem si to zracionalizovala.

Až na to, že jsem zas úplně vedle...

Oranžový závěsy vzorně zatažený, okno zavřený. Odpřísáhla bych, že postel mojí spolubydlící byla spartansky ustlaná, ale teď koukám, že je na ní spousta krámů. Přitom to všechno vypadalo tak skutečně.

Můj mozek je zkrátka někdy děsnej hajzl. Zároveň si nemůžu pomoct, a dokonalost té iluze s tak trochu zvráceným potěšením obdivuju.

Rychle mrknu na zem, na to místečko, který jsem prve propalovala pohledem, abych nemusela koukat na svůj Pavor Nocturnus... Zrak mi padne na hromádku do koberce zapíchanýho jehličí. Líbí se mi, že právě ta věc, kterou jsem si vybrala k tomu, abych se strachy nepodělala, byla skutečná.


Spánková paralýza. Spánková obrna. Syndrom staré čarodějnice... Je to jen spánková porucha; nic víc, nic míň. Je to strašidelný, ale mnohem víc se člověk bojí, když neví, o co jde. Strach z neznámého, strach ze strachu... není to nějakej terminus technikus? A tak trošku Mozkomor? :D

Já se o tom devěděla nějaký čtyři roky zpátky, od té doby se mi to stalo všehovšudy dvakrát. Dneska ráno teda potřetí. Mám sice strach běhěm toho nepěknýho zážitku, jasně že jo... ale protože člověk je při vědomí, může si dát hravě dvě a dvě dohromady. Pořád se bojí, ale jakmile to skončí, obrátí oči v sloup, udělá pár protahovacích cviků, dojde se napít, vyčůrat, a může spát v klídku dál.

Někdo si tohle přečte a bude si klepat na čelo, někdo se v tom třeba najde a třeba se mu uleví jako mně tenkrát, jako potom mýmu bráchovi... třeba si pak vygooglí pár článků a zjistí, že na tom vážně nic není. Spíš než Mozkomor takovej ten harrypotterovskej Bubák. Prachobyčejný strašidlo, který nad vámi ztratí moc, jakmile si z něj zvládnete udělat srandu. A kdyby se to nepovedlo (ono smát se strachu není vždycky úplně jednoduchý, že?), máte i tak jistotu, že zmizí, jen co se člověk probudí.




post scriptum: Stejně si ale nemůžu pomoct a při všech těch potterovinách si vzpomínám na pár řádků z poslední knížky... =P

Of course it's happening inside your head, Harry,
but why on earth should that mean that it is not real?



[ cit.: Zítra už bude všechno v pořádku (Tomáš Jacko), Dumbledore (J. K. Rowling, Harry Potter and the Deathly Hallows) ]
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

The World Turned Upside Down

if buttercups buzz'd after the bee
if boats were on land, churches on sea;
if ponies rode men and if grass ate the cows
and cats should be chased into holes by the mouse;
if mamas sold their babies
to the gypsies for half a crown;
if summer were spring and the other way around,
then all the world would be upside down.