Prosinec 2017

Pátýho prosince i.e. doldrums, mild pre-christmas depression, ugly mistletoe and a man's butt that saved the day in the end

6. prosince 2017 v 11:50 | all names were taken |  Deníček


Odpoledne jsem zůstala trčet v Ústí. A teď, babo, raď… Na cestu jsem se nakonec vykašlala a usmyslela si, že nakoupím pár vánočních dárků. Před Fórem stojí dřevěný boudičky, smrdí to tam svařákem, hrajou koledy… zkrátka Vánoční trhy v plným proudu. Ty koledy byly krásný, ale nějak se mi z nich udělalo jakoby nostalgicky smutno. Asi ještě pořád ten rozchod. A pes. A vlastní neschopnost… No jo, no…

Takže se ploužím směrem k obchoďáku kolem toho šikmýho kostela podél těch dřevěnejch boudiček. Z mezi stánky natažených kalounů visí jmelí vyrovnaný podle barev. Obyčejný zelený, takový to ošklivý stříbrný, pak nastříkaný na zlatou a - to se mi snad zdá - fialový - a pak to nejdivnější jmelí, co jsem v životě viděla, v tak šíleným odstínu růžový, kterýmu se snad nedá říct jinak než lososová. Nekecám. Lososový jmelí. To potěš koště… Představuju si, jak mi to visí na bytě v obýváku z lustru. A skoro se usměju.

Oni tam pouští koledy z repráků, to už jsem psala, a mně to vzdáleně připomíná scénu z "In Bruges". Nejsem si jistá, jestli je to i ve filmu (mám dojem, že ne), ale určitě je to ve skriptu. Ta scéna, kde Ray celej rozhozenej vyletí z toho kostela a tam stojí ten sbor dětiček a zpívají něco, co McDonagh nazval "creepy carol". Do tý doby to byla úplně obyčejná stará koleda, na který nebylo nic depresivního, a už vůbec nebyla "creepy". Thanks a lot, Martin…

Hlavou mi problesklo, že se cítím tak trochu jako Ray, vzápětí jsem své podvědomí opravila. Raye sžírala vina kvůli nechtěnému zabití (spoiler alert! Ale jen tak trochu, tohle se stejně dozvíte hned na začátku) malého chlapečka. To nemá s mýma trablema vůbec nic společnýho. Ty vole, aspoň že tak… já nikomu hlavu neprostřelila.

ugly dog

Tak přeci nebudu dělat na nebohý kolemjdoucí kyselý ksichty. Jala jsem se shánět dárky. Po skoro hodině jsem třímala jeden jediný. Paráda. Vysoká koncentrace nakupujících, dusno a ostrý umělý světla mě zkrátka zpomalujou. Čas zbývající do odjezdu vlaku jsem zkrátila velkým kafem a muffinem. Cukr a kofein mě nakoply, ale pravda, peněženku to zabolelo… a muffin, ne že by nebyl dobrej, ale soukala jsem ho do sebe s námahou. Jako ostatně poslední dobou skoro všechno jídlo. Navíc ten podnik, kde jsem si dopřála tuhle cukr-kofeinovou bombu… děsně blbě se tam sedí.
To máte tak - bylo mi blbý sednout si k velkýmu stolu (na od pohledu pohodlnej gauč s koženkovým potahem), tak mi nezbývalo, než se usadit k ministolku pod okno. Na barovou stoličku. Bez opěradla. Barový stoličky jsou zkrátka od toho, aby se na nich sedělo u baru. Protože jinak se zkrátka bude člověk děsně hrbit a vůbec i když jsem se na ní snažila narovnat, bolely mě záda. A ještě jednou - bez opěradla. Takže není kam dát bundu (věšáku jsem si všimla až při odchodu), takže na stolek s ní, že ano. Takže z miniaturního stolku se stalo cosi, na co se stěží vešel tác.

Ale proč si tak dlouze stěžuju? To abych sem teď mohla napsat, že všechno, co jsem teď popsala výš, mi bylo rázem úplnej šumák. Ke stolku přede mnou si na barový stoličky (úplně stejně nepohodlný jako byla ta moje) sedli dva pánové, hádám lehce přes třicet. A teda zejména frajer, co seděl ke mně zády, měl celkem fajn pozadí. Takže jsem upíjela hořký kafe, přikusovala přeslazenej muffin a kochala se, bezostyšně zírala na mužský zadek přede mnou. Ach, ty krásy přírody…

Jo, taky mě pobavil fakt, že ke kafi jsem, se slovy "tak ještě aspoň takhle", dostala dvě míchátka, i když jsem si objednala bez mlíka a bez cukru. Na co, nechápu.

Takže i když mám poslední dobou divný neurčitý splíny, blbě spím, a celkově mě sere, že to všechno nezvládám líp… přesto všechno se dokážu rozsvítit jak vánoční stromeček i u tak obyčejnýho nesmyslu, jako je pánská zadnice. Tak to se mnou tím pádem nebude až tak hrozný, ne? No ne?? :D

There's a Christmas tree somewhere in London with a bunch of presents 
undermeath it that'll never be opened. And I thought, if I survive all
of this, I'd go to that house, apologize to the mother there, and accept
whatever punishment she chose for me. Prison... death... didn't matter.
Because at least in prison and at least in death, you know, I wouldn't
be in fucking Bruges. But then, like a flash, it came to me. And I realised,
fuck man, maybe that's what hell is - the rest of eternity
spent in fuckin' Bruges. And I really really hoped I wouldn't die.

I really really hoped I wouldn't die.



The World Turned Upside Down

if buttercups buzz'd after the bee
if boats were on land, churches on sea;
if ponies rode men and if grass ate the cows
and cats should be chased into holes by the mouse;
if mamas sold their babies
to the gypsies for half a crown;
if summer were spring and the other way around,
then all the world would be upside down.