He Died with a Felafel in His Hand

25. října 2017 v 20:20 | all names were taken |  Co není tak úplně deníkem

Jsem obětí vázanosti
Toxikomanické
Mohlo by to býti k zlosti
Ale je to komické

Znáte to? Myslím to, jak jde Malá Slečna v hrozným dešti po ulici, ale ono vlastně neprší, páč je to celý jen metafora, a jak se chudák-...

perex



Prší, fakt lije jako z konve a ona nemá deštník, jenom o číslo větší černej kabát, tak si dá na hlavu kapuci a ta je obrovská, takže vypadá spíš jako kápě a padne jí do očí. Tak jde Malá Slečna po ulici a teče jí do bot; to čvachtání maličko rozčiluje, ale ne dost na to, aby si ulevila třeba nakopnutím patníku nebo aspoň nadávkou. A jde rychle, protože se potřebuje dostat z bodu A do bodu B a má už zase maličko zpoždění, tak zkrátka pospíchá, hlavu v tý obrovský kapuci skloněnou proti větru a dešti a okolo je to všechno celý děsně ponurý, jakoby ušmudlaný, a je šero (vždycky, i kdyby bylo třeba poledne).

Realita. Zas a znova se nám skrývá.
Vždy nás pokoří.
Samá voda, přihořívá.
Ale nehoří

Takže pořád ťape po silnici a blbě vidí a nic moc přes ten liják ani neslyší... Jenže ono neprší (jak jsem psala na začátku - ten déšť je jenom metafora), nebo klidně prší; o to právě jde - je úplně jedno, jaký je venku počasí, jde o ten pocit, který Malá Slečna má. A venku může být klidně dva a třicet ve stínu a ona se bude stejně cítit, jako by bylo přesně tak, jak píšu výš...

Tak především jde o to, že ona nic moc nevidí, neslyší a ani se nijak extra nesnaží nic vidět nebo slyšet. Hledí si svýho a chce co nejdřív vypadnout někam do sucha a převlíknout si nacucaný ponožky.

A teď to přijde - na cestě k bodu B (dejme tomu, že někdy kousek před cílem) se Malá Slečna ztratí a dojde místo toho do nějaký zaplivaný uličky, kde je to matně povědomý, ale stejně to tam tak úplně nepoznává. Asi jako když se vám zdá sen a v tom snu jste na Teplickým vlakovým nádraží, ale vůbec to tam jako v Teplicích na nádraží nevypadá. Jenže vy o tom, že jste právě tam, nepochybujete. Je to zkrátka všem jasný, že to jsou opravdu Teplice, jen vám se na tom něco nezdá, něco je s tím místem prostě špatně, ale Teplice to jsou...

No, tak přesně takhle se Malá Slečna cítila v tý zaplivaný uličce. A tam se protrhají mraky. A najednou neprší, světlo, ještě je zima, ale sluníčko hřeje... A Slečna vidí a slyší...lidi okolo, auta, kočku u popelnic, zpívat ptáky, a tak dál, a tak dál...

A vidí kolem sebe fet a lidi, co fetujou. Zdá se, že jsou najednou všude okolo. Aby jsme si rozuměli... oni tam byli celou dobu, jenom v tom dešti nebyli vidět a nebyli slyšet. A Malá Slečna zírá, kolik jich je - tolik, že to přebije všechno ostatní (ty ptáky, ostatní lidi, sluníčko, ...všechno). A zírá, kolik z nich poznává. Od vidění, ze školy, pár dokonce z práce... jeden pán, kterej támhle v rohu šňupe jí kontroluje jízdenku ve vlaku...

A pak se jí to začne všechno vracet - záblesky, vzpomínky...

Malá Slečna přišla na kolej, vedle v pokoji si holky rozdělujou koule, jedna z nich (snad malinkoo uvědomělejší) ostatní brzdí, ať si toho vezmou míň, že v tom může bejt PMA. Jenže ony jí odbudou, a to ani nevěděly, co PMA je... berou éčko a neví, co je PMA, a ani je to nezajímá. Hnus, velebnosti...

Malá slečna jde podél přehrady, míjí lavičku se třema klukama, každej brko, točej lahev vína dokola... kousek dál v takovým skalním výklenku vystlaným špinavýma hadrama se hrbí chlápek. Vypadá na čtyřicet, ale vzhledem k tomu, že se snaží rozklepanou rukou trefit jehlou do žíly na třísle (jo, kouká mu nahatá prdel), tak to nedělá poprvý, a může mu být klidně pět a dvacet (Slečna to tipuje na heroin, a ten dělá z lidí starce).

A v noci pak, Malá Slečna od baru po očku sleduje stolek u rohu - částečně skrytý za obří, smutně zažloutlou kytkou - jak si tam dva klucipřipravujou matroš, jeden to tahá z peněženky, druhej chystá lajny, vedle postává načančaná holka, celá natěšená, zřejmě připravená ty borce oslnit tím, jak si dá s nima a asi jak skvěle jí to půjde, nebo já sakra nevim...

Deziluze. Pád na držku. Rána do hlavy o futra. Jako když nekoukáte na cestu a vrazíte přímo do 'zákazu stání' nebo šlápnete do hluboký louže plný studený a špinavý dešťový vody... a teď ty lidi okolo (ty, co zrovna nefetujou) se třeba zasmějou, ale většina si klepe na čelo, nebo se tak jakoby povýšeně podívají shora a pomalu a důkladně zavrtí hlavou (a ty feťáky neviděj, ale holky, co bourá do značek, tý si všimnou... jim asi ještě pořád prší...)

Jak přestalo pršet, Malá Slečna stojí na sluníčku, kouká kolem sebe a vidí, jak se ten fet válí všude kolem. A vidí všechny ty lidi (a že jich je!), kteří neodolali a sápou se po něm. A předhání se navzájem v tom, kdo si šňupne delší lajnu, kdo tu lajnu líp naaranžuje, kdo si píchne elegantněji, nebo co já vím... do hezčí žíly... a nestačí se divit, jak se její známí (od slova 'znát', teda jak je možný, že je najednou nepoznává?) dělí o skvělý zážitky - jak je všechno úžasný, "když si dáš", jak hledali po parku zlato (zátky, kamínky a střepy o který si pořezali dlaně), jak si pak navzájem popisujou příšerný dojezdy a holotropy a stíhy... všechny ty strašidla, co je sledujou, co je nenechají spát (protože to, že jsi paranoidní přece ještě neznamená, že po tobě nejdou)

Malý Slečně se skoro chce plakat (a křičet do polštáře) nebo něco rozbít (a zlomit si u toho ruku), protože mezi těma lidma, co ty sračky vynášejí do nebes, jsou její známí, známí jejích kamarádů, jejich rodinní příslušníci (tohle bráškové nedělaj!), a nakonec i kamarád...


Pod košatým kaštanem prodali jsme se navzájem.
Oni lžou, my taky lžem, pod košatým kaštanem.


Tak tam stojí v tom o číslo větším kabátě s tou obrovskou kapucí, promočený kecky a to všechno... je jí z toho všeho smutno a fet začíná opravdu upřímně nenávidět.



[ citováni: Plastic People of the Universe (Toxika), Tomáš Jacko (Zítra už bude všechno v pořádku), George Orwell (1984) ]

název jsem si s dovolením půjčila z knížky Johna Birminghama
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

The World Turned Upside Down

if buttercups buzz'd after the bee
if boats were on land, churches on sea;
if ponies rode men and if grass ate the cows
and cats should be chased into holes by the mouse;
if mamas sold their babies
to the gypsies for half a crown;
if summer were spring and the other way around,
then all the world would be upside down.