Phew, for a minute there...

19. července 2017 v 20:57 | all names were taken |  Deníček

Je strašně těžké být statečné, když jsem jen takové malé.
 
Dneska jsem se potkala třema zubatýma gévaudanskýma bestiema a chce se mi vypsat se z toho, dokud je to čerstvý. Takový mini drámo, který trvalo necelých patnáct minut, po kterých jsem sice maličko ochraptělá, ale jinak hlavně vysmátá. Jako pán s malým bílým psíkem, který mi to právě kvůli vysmátýmu ksichtu napřed nechtěl věřit, pak se leknul, trochu se bál, a nakonec se smál taky.

Nečetla jsem si to po sobě zatím; nějaká korekce, co se i/y a případných vulgarismů týče, zatím neproběhla...

zbytek  pod perexem



Vždycky jsem si myslela, že neumím ječet jako správná ženská. Víte, jako blondýnka před kterou v hororu mávají kudlou, nebo jako na základce ostatní holky ze třídy, když po nás kluci házeli šišky... hlas mám hlubší a nedovedu s ním zkrátka na povel vysklít okno, nebo provést jinou příšernost...

Nebo aspoň dodnes jsem o tom byla přesvědčená. To bylo tak...

Nechtělo se mi k vodě, dala jsem kamarádce košem. Jak jinak naložit s volným odpolednem? Rozhodla jsem se, že si půjdu zaběhat. Rtuť teploměru hlásila 34° ve stínu a v lese bude líp.

Jen se za mnou zaklapnou dveře, praští mě do ksichtu vlna vedra. Chuť na běh mě zcela opustila. Tak se ploužím podél baráčků, slunce praží a mně kručí v břiše.

Měla jsem se na to vykašlat, dát si něco dobrýho k jídlu a vzít kamarádku za slovo a jet s ní k vodě.

Umím se docela slušně hecovat, tak jsem se přece rozeběhla. Po silnici kolem školky a podél garáží. Ve stínu, na který jsem se tolik těšila, bylo taky na chcípnutí. O pět minut (a tipuju necelý kilometr) později jsem vběhla do lesa a nesnesitelné vedro se změnilo ve snesitelné. Začalo stoupání a můj oblíbený úsek. Hurá směr Meziboří! Po nějaké době jsem předběhla podivného týpka. Smrděl močí a starýma cigeretama. Taky napadal na pravou nohu a zdálo se mi, že i přes to chodil divně rychle. Jako na potvoru mi kousek před ním došel dech. Chvíli jsem se to snažila "přetlačit", ale musela jsem to vzdát. Paráda. Divnej Týpek mě (přesto, že jsem se snažila jít co nejrychleji) hravě předešel. Ještě se za mnou otočil a věnoval mi nehezký pohled. Vážně mi někdy připadá, že jsou lidi, který zvládají číst myšlenky - prostě si chlapík přečet, že jsem o něm v duchu prohlásila, že děsně smrdí, a urazil se. Každopádně s jeho tempem mi za chvíli zmizel z očí, a mně se ulevilo. Ono totiž v lese bylo (hádám vinou počasí) liduprázdno. Fakt. Schválně jsem vybrala širokou lesní cestu, na které v tuhle hodinu potkám hned několik pejskařů a maminek s kočárky. Ale dneska nic. Jenom Smraďoch. A jak jsem říkala, mně se ulevilo, když mi zmizel z očí, protože jsem měla divnej pocit v a neměla jsem u sebe ani telefon (vlastně krom klíčů vůbec nic).

Dala jsem se znovu do běhu, a tak jsem ho - teď už zase o něco rychlejší - zahlédla na rozcestí. Mířil si to nahoru na Meziboří, tak buď se budu držet plánu a za chvíli ho zase doběhnu, nebo se dám doprava z kopce a sice si už tak kratší výběh zkrátím o něco víc, ale nebudu muset Divnýho Týpka znovu konfrontovat. Divný pocit v žaludku (paranoia??) zvítězil a já se rozhodla pro druhou možnost. Holt budu doma o něco dřív. Stejně bylo vážně horko a já si nevzala ani trochu vody.

Čekal mě jeden dlouhý seběh. Napřed pozvolný, delší úsek - tam už jsem začala tiše nadávat. Chytla jsem totiž opravdu dobrý došlap (pro mě z kopce velmi těžký výkon). Dobře se mi dýchalo a vlastní kroky jsem téměř neslyšela, přestože cesta byla plná tlejícího listí, vetviček a dalšího lesního harampádí. Celé mi to ale kazili mušky, komáři a zvlášť jeden druh hmyzích hajzlíků, kterým sestra dala pracovní název "okřídlená klíšťata". Taky jak jsem seběhla z "hlavní", porost okolo byl výrazně hustší, tím pádem jsem byla samá pavučina a špatně jsem viděla. Jakékoliv stěžování si mě přešlo, jakmile jsem skrze větve zahlédla střechy dvou domků těsně pod lesem. Pak už jen kousek asfaltu a jsem doma! Hlad mě sice přešel okamžitě po rozeběhu, ale cítíla jsem na sobě, že jakmile zastavím, ozve se zas. Taky jsem měla hroznou žízeň a nemohla jsem se dočkat studené sprchy.

Poslední seběh, než se člověk dostane z lesa na asfalt, je hodně strmý kopec. Nejlepší je podle mě sjet ho po zadku, ale vzhledem k tomu, že se blížil konec a já si před cílem ráda dávám do těla tak, aby mi zbyl ještě kousek trasy na uvolnění a vydýchání, rozhodla jsem se dát si krpál v ostrém tempu a předkopávajíc. Na to se člověk musí soustředit přeci jenom víc než na pohodový klus. Taky, nevím jak ostatní, ale já u toho děsně funím.

Díky tomu jsem je neslyšela, ani neviděla.

Odmalička jsem slýchávala, že když na vás běží vlčák, nastavte ruku. On si kousne a dá pokoj. Tak mi teď kurva někdo řekněte, co dělat, když na vás běží tři rotvajleři. Můj mozek začal v tu chvíli přicházet s vlastními postřehy.

Tři psi už jsou smečka, nastavovat ruku znamená přijít o ní, páč když si kousne jeden, bude chtít i druhej.

Dík, mozku. Celkem zajímavý, jak se zrovna v takovou chvíli dokáže člověk zaměřit na takový detaily... Jeden by řekl, že na to nebude čas, ale on ne.

Štěká jenom jeden, ten největší (určitě samec). Ten je taky nejblíž (pět metrů ode mě??! a blíží se). Těsně za ním (o kousíček menší - ani ne nižší, snad jen o něco míň robustní) stojí druhý psisko a vrčí, občas vyštěkne. Kus za nima běhá další, nejmenší - fenka? odrostlý štěně? Uplně zticha.

No a proč o tom vůbec píšu... Oni totiž přiběhli na těch pět metrů (hádám pět a kousek - mám to v oku díky natahovacímu pětimetrovému vodítku mýho psího kámoše) a tam se zarazili. Já totiž zaječela. Jako ženská! Teda jasně že jako ženská, protože jsem žena; jde o to, že to znělo, jako když ječí ta blondýnka z toho hororu, jak jsem o ní psala na začátku. A znáte to, jak se někdy něco stane, a vy to okomentujete v duchu... No, tak já tam stojím, zpocená jako prase po tom běhu v tom horku, a ječím. Jenže ne nijak extra dlouho, páč jsem doteď běžela, tak si dám pauzu a jediný, co postřehnu, že i když už vidím na ty baráky, tak nikde nikdo. A taky že jen co ječet přestanu, tak oni už jdou zase dopředu (jen dva, ten třetí furt běhá okolo, ten mi starosti nedělá). Tak jsem zakřičela. A co můj mozek v tu chvíli nevymyslí...? Prohlásí hrdě:

křičím jako ženská!!

A přísahám, že jsem cítila, jak jsem v tu chvíli nadopovaná adrenalinem tolik, že jenom úplně maličkej kousíček mě se bál, zbytek se staral o to, abych křičela (páč oni vždycky, když já zakřičela, tak psi se na chvilku zarazili) a koukala tam odsud vypadnout (couvala jsem - a zkuste si couvat do takovýho strmýho kopce). Ale hlavně, kousíček (nepochopitelnej, asi trochu šílenej, nenormální) kousíček mě byl normálně pyšnej na to, že přeci jenom umím ječet a křičet jako ta zkurvená blondýnka v tom pošahaným hororu. Akorát zatímco všechny holky okolo (až na mou sestru) to uměly už jako děcka, já na to přišla ani ne v třiadvaceti. Já se z toho poseru...

Tak couvám a přijde mi, že co krok vzad, to jejich dva dopředu (protože tahle vzdálenost je prostě zatraceně kratší, než Harryho vodítko) a jakmile popojdou o krok vpřed, já zakřičím a oni se na moment zarazí, aby mohli popoběhnout o tři (!) kroky a já vím, psí krok je kratší, než lidskej, ale stejně je to z jejich strany kurva podvádění. A můj mozek si zase začal všímat detailů (kde na to bere čas, netuším).

Ty zuby... a ten největší má děsně širokou hlavu. A když upadneš, jsi v prdeli. A jak mu z těch zubů visí ty sliny.

A pak mi došlo, že pořád ještě nikdo nepřišel. Nikoho neslyším, za mnou na cestě jsem potkala jedinýho člověka, kterej s tou svojí divnou a nepřirozeně rychlou chůzí bude už nejspíš na Mezáku... A hlavně kurva vždyť já celou dobu couvám zpátky do lesa! Směrem od baráků. Směrem, kde nikdo není.

V tu chvíli jsem dostala opravdovej strach, a krom blíž nespecifikovanýho pokřiku "ÁÁÁ!" a spousty "NECHTE MĚ!" jsem teda přidala "POMÓC" A "POMOZTE MI NĚKDO" a "SLYŠÍ MĚ NĚKDO?" a taky dle mého názoru (s odstupem času cca hodina a půl) celkem komický výkřik "PSi!!". Ono mě totiž napadlo, že tady už ani křičet nemusím, že jsem tak vysoko, že mě nikdo neuslyší, že akorát s těma psama plašíme ptáky.

Ten kopec jsem vycouvala nahoru skoro až na to zatracený rozcestí. Psi štěkali míň a míň. Já to chápu, hlídali svoje území. Jak jsem prve koukala na ty střechy, tak jak je to tam celý z kopce dolů, jdou vidět jen dvě - od těch nejvýš položenejch baráků těsně pod lesem. Ta střecha víc vlevo, tam odsud ty psiska jsou. Hádám, že došli tak daleko, že už neměli potřebu být dál agresivní. Rotvíka číslo tři jsem už chvíli neviděla vůbec, Dvojka popošla dopředu jednou ta uherák a číslo Jedna, ten velikej bastard, kterýho jsem se tak bála... tak ten sice pořád vrčel a cenil ty svoje zatracený zubiska, ale už jima mým směrem nechňapal. To mi totiž přišlo děsný asi úplně nejvíc, jak to vždycky cvaklo naprázdno.

A s rostoucí vzdáleností mezi psama a jejich pošahaným plotem byli čím dál míň agresivní. A najednou se něco zlomilo a už vrčel jen Jednička, ale hlavně směrem ke mně vyrazil po mým zakřičení a ne naopak, jako tomu bylo doteď. Tak jsem si to ještě jednou otestovala výkřikem "KRETÉNE!" (za který se hluboce stydím a teď mi přijde maličko úsměvný, vzhledem k tomu, komu jsem nadávala). Až pak jsem se odvážila ztichnout úplně. Couvala jsem dál (teď už delšími kroky) a - světe div se - Dvojka stála na místě, Jednička ještě kousek popošel, pořád vrčel, ale zuby (a ty nechutný sliny) schovaný. Po pár krocích zastavil, a oba odběhli.

A já posera dál couvala, snažila se popadnout dech, domů jsem to vzala oklikou, cestou navedla pejskaře (s bišonkem!! proč to kurňa nemohli být tři BIŠONCI??!) jinudy a málem jsem vyletěla z kůže, když zašuštil v listí kosák.

Teď (o nějaký čtyři hodiny později) mi to přijde vtipný. Nikomu se nic nestalo, psi jsou, jsem koukala, už zas za plotem, akorát pan domácí doma nebyl... Teda doufám. Představa, že dělal, že není doma, aby nemusel řešit agresivní psy útěkáře, mi přijde strašná. Fakt doufám, že je to jen výplod mojí dočasně lehce traumatizovaný mysli. Pochybuju, že pán se k tomuhle článku dostane, tak to zkusím zítra znovu. A doufám, že si pán to, co mu povím, vezme k srdci a ucpe ty zatraceným díry ve svým prohnilým plotě, páč jestli ty krásný zvířata zdrhnou znova a někoho sejmou, tak by taky mohli dostat injekci. To by byla zatracená škoda. Není jejich chyba, že je frajer nevycvičil.

Táákže... Měla jsem se na to vykašlat, dát si něco dobrýho k jídlu a vzít kamarádku za slovo a jet s ní k vodě. Ale to bych pak neměla o čem psát.. :D

Phew, for a minute there
I lost myself, I lost myself

[ citováni: Alan Alexander Milne (Prasátko; Medvídek Pú), Radiohead (Karma police) ]
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

The World Turned Upside Down

if buttercups buzz'd after the bee
if boats were on land, churches on sea;
if ponies rode men and if grass ate the cows
and cats should be chased into holes by the mouse;
if mamas sold their babies
to the gypsies for half a crown;
if summer were spring and the other way around,
then all the world would be upside down.