podzimní běhání s chlupatým parťákem včetně amatérské fotodokumentace (!WARNING: title's insanely long!)

8. listopadu 2015 v 14:03 | all names were taken |  Deníček
Miluju podzim. Jasně, jaro mám nejradši, ale to je teď daleko.
Připadá mi, že někdy máme někoho/něco nejradši jen proto, že jsou zrovna tady. Jestli víte jak to myslím.

V úterý to bude nějakých šest týdnů, co mi začla škola, a já od té doby dřela jak mezek. Neumím si moc naplánovat kdy se učit, kdy zpracovávat protokoly, kdy chodit do práce, kdy jíst... natož pak rozvrhnout si volný čas. Takže škola-práce-postel, práce-škola-práce-postel, práce-místo školy postel-práce-postel atakdále atakdále...

Naštěstí mám super kamarády (další důkaz toho, že kvalita často převládá nad kvantitou). Taky super sourozence, super spolužáky ze střední a vůbec... super střední. Takzvané "Slavnosti" tedy byly mojí záchranou (nebo pořádným kopancem do zadku; záleží na úhlu pohledu) a pátek třiadvacátého mě nastartoval.

Začínám si to všechno pomalu ale jistě organizovat. První na programu bylo běhání. Během posledních pár let se jakýsi prvotní pokus o překování nespavosti vypracoval na nový Koníček. Já se u toho dokážu tak vybít, vyčistit si hlavu...přitom mě to nabije takovou pozitivní energií (endorfiny, serotonin, oxytocin... já vím, je to jen chemie :P)

Když míjím nalíčené slečny, jak si ve skupinkách s našpulenými rty pořizují svá běžecká 'selfíčka' po každých padesáti metrech, jen protáčím oči v sloup. Pro mě to není módní trend. Nechci dokazovat světu, jak jsem šikovná, kolik uběhnu kilometrů...světu je to stejně u zadku. Chci dokázat sama sobě, že na to mám. Ale hlavně mi to zkrátka dělá dobře.

Napůl vyběhnu, napůl zostra vyšlápnu ten neuvěřitelnej kopec. Chvilku hledám mezi stromy - přeci jenom jsem tu skoro rok nebyla...Ještě že to tam vypadá pořád stejně, možná trochu zarostlejší - malá skalka, pod ní palouk. Zezhora je krásnej výhled (pravda, když je inverze, tak to tak hezký není :P)

V tu chvíli mě mrzí, že tam se mnou není někdo, kdo to tam nezná a já bych mu mohla ukazovat a říkat: "tam v těch místech jsem vyrůstala. Tam za těma stromama, hned pod lesem" a "Támhleten barák, tam jsem chodila do školy, ty čtyři roky jsem tam byla jako doma." Nebo "To je 'Skalka'. Dostávaly jsme se ségrou vynadáno, když jsme na ní lezly v gumákách. A za ty chladící věže jsem chodila každý prázdniny na brigádu."
Prostě to k tomu úplně svádí, jak je tam všechno jako na dlani, tak to vykládám Báře. A ona těma svýma chytrýma očima sleduje střídavě mě a obzor, jakoby mi rozuměla, sem tam natočí hlavu o 45°do strany a zabručí.

Protože jsem s sebou včera kromě chlupatého parťáka vzala i telefon coby provizorní fotoaparát, přidávám pár snímků od cesty.

fotky pod perexem




její výraz je odpovědí na otázku 'Půjdeme si zaběhat??'
(pravda, možná tak zpozorněla jen kvůli mému v ten moment pravděpodobně dost
senilnímu úsměvu)





















Bylo mi řečeno, že ta poslední fotka je - cituji - "škaredá a děsně depresivní", a tak přidávám ještě dva "roztomilé" a "k sežrání" snímky. Tak totiž vypadá pravý psí zasloužený odpočinek. Buď to, anebo mě hodně okatě ignoruje, že už jí s tím foťákem prý seru.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

The World Turned Upside Down

if buttercups buzz'd after the bee
if boats were on land, churches on sea;
if ponies rode men and if grass ate the cows
and cats should be chased into holes by the mouse;
if mamas sold their babies
to the gypsies for half a crown;
if summer were spring and the other way around,
then all the world would be upside down.