and we couldn't wait to grow up...

10. května 2017 v 10:29 | all names were taken |  Co není tak úplně deníkem

But I, alas, do not know how to see sheep through the walls of boxes.
Perhaps I am little like the grown-ups.
I have had to grow old.


Vyrostli jsme. Kolem dětských hřišť projdeme, ani si nevzpomeneme na pocit štěstí a natěšeného očekávání (jestli nám rodiče dovolí pár minut na kolotoči, jestli počkají, až se vyblbnem' na prolejzačkách...)


The day
When music
Died


Jsme dospělí.

zbytek  pod perexem
 

Teorie Přilnutí

13. března 2017 v 23:02 | all names were taken |  Co není tak úplně deníkem

- "People have died."
        - "That's what people DO!"



Stres je v břiše. Okolo žaludku. Stres, sžíravé provinění, ale taky pocit bezpečí. A motýlci vzrušení.

Smutek, lítost, láska a úžasná radost (třeba z hudby) nebo když jste na někoho hrdí tak, že div nepuknete… Říká se, že tyto cítíme u srdce. Těsně vedle. Alespoň u mě je to na sternu (tedy od srdce napravo).

Zato strach. Ten je všude. A navíc chladí. Jako když spolknete kus ledu s ostrýma hranama, ale on sklouzne do špatné díry, kde, když se konečně rozpustí, rozlije se zatraceně všude.


(Jedna. Jedna plus jedna jsou Dva. Dva plus
jedna jsou Tři. Tři a dva dají Pět. Osm. Třináct…)


Někdy je mi na zvracení, někdy nemůžu jíst. Jindy mě rozbolí hlava nebo mi mozek nemůže spát a huláká, že je unavený (a dělá to tak ještě horší). Pak mě někdo nebo něco rozesměje (zahřeje) a je zas dobře.


(…Osmdesát devět. Sto čtyřicet čtyři, Dvěstě třicet tři, Čtyři sta sedmdesát sedm…)


Teď zrovna - sedíc v přetopeném vagónu - mrznu. Střídavě píšu a sleduju tmu za okny. A něco mi svírá sternum, tak se snažím zahnat to vzpomínkami na kamaráda. A dostaví se nevolnost a mně je k zblití provinile. A pak dostanu strach, takže v nechutně přetopeném vagónu div nedrkotám zuby. A tak zkouším dechová cvičení a poctivě si u toho sčítám


(...Jeden tisíc osm set devaadesát sedm, Tři tisíce osmdesát čtyři...)


Jestli si tohle náhodou přečtete někdo, kdo míváte takový stavy, doporučuju vyzkoušet. Zabírá to. (Taky to maličko odvede pozornost od zvuků, které způsobuje zubař, který vám zrovna doluje osmičky...)


Tak si už celkem v klidu píšu článek. Za poslední půlrok už asi sto padesátý třetí. Tak vidíte, že na blog nekašlu, akorát vy to nepoznáte. Já totiž cosi načnu a těsně před koncem to uložím 'do rozepsaných'. Mám to psaní zaražený.


 perex

Unpaintoverable

14. listopadu 2016 v 17:47 | all names were taken |  Deníček

Miluju tuhle roční dobu. Necelých dvacet minut zpátky jsem se vrátila z podvečerního běhu. Zničená, uřícená, bez dechu. Rozpálená, ale s rukama rudýma od mrazu. Konečně spravená.
Už jste někdy běželi tak dlouho, že jste nemohli dál, a pak ještě chvíli? Vždycky jako bych pak cítila, jak se jako puzzle skládám zpátky, dohromady.
Toť první věc, kterou vyháním svou věrnou (zkurvenou) společnici nespavost. Taky jsem si před časem koupila meduňkový čaj. Nevím, jestli bylinky fungují. Jsem ve stadiu, kdy bych brala i placebo efekt (vlastně na něj nedám dopustit).

Konečně jsem začala makat na nahrazení dokumentů ztracených v hardiskovém nebi, vedle skript jsem začala číst zase knížky. Mimo jiné velké finále Harryho Pottera a čtvrté Milénium. Pak jsem trochu narazila u Dívky, která si říkala Tuesday - knížky, na kterou jsem se opravdu těšila, nakonec mi ale nesedla. Chuť jsem si spravila oblíbenou divadelní hrou - The Pillowman od Martina McDonagha.

It could never be washed off and it could never
be painted over.

Potřetí jsem ho přečetla. Počtvrté už to bude konečně v češtině. Mám totiž takový zlozvyk. Když se k něčemu dostanu napřed v originále-angličtině a líbí se mi to, nechci riskovat (na základě velmi špatných zkušeností :P ), že si to českým překladem zkazím.

Ovšem tady musím nasadit zpátečku. Nedávno jsem se dostala na představení Osiřelý západ - mně do té doby známé jako Lonesome West - další parádní hra pana McDonagha. Jakékoli mnou předem pociťované obavy, jakákoliv přehnaná obezřetnost... naprosto zbytečné. Příběh skvělý (to už jsem věděla), herci skvělí... vždyť já byla unešená i z rekvizit, jak díky nim působila scéna samotná, když byli ještě všichni v zákulisí... A překlad? Jakkoliv neuvěřitelné to pro mě bylo, pár pasáží se mi líbilo víc než originál a já se tak přistihla, jak se u popěvku "Když nahoře zatroubí, my mašírujem do trouby" tlemím jak měsíček na hnoji.

Občasné osprchování slinami pánů herců a drobky chipsů ve vlasech tak byly jen malou a zcela zanedbatelnou daní za parádní zážitek =)

A moje předsudky ohledně českých překladů jistý pan Sokol totálně rozcupoval.
 


insomnie a velbloudi, na které nedošlo

26. září 2016 v 21:56 | all names were taken |  Deníček

"Někomu je špatně od žaludku, někomu od srdce.
Mně je zle od mozku."


[Gabriel Laub]


zbytek  pod perexem

no, there ain't no rest for the wicked

25. září 2016 v 21:18 | all names were taken |  Deníček
Já měla dneska takovou chuť na cigára. CigárA. Tak čtyři. A to jsem zapřísáhlý nekuřák. Ty hnusný smrdutý trubičky bytostně nesnáším. Ale on když se člověk takhle zkouří, zamotá se mu hlava a pak se třeba zvládne vykašlat na to, co ho zrovna trápí. Jako v mém případě fakt, že už jsem zas singl, podělala jsem něco málo ve škole, kleknul mi hardisk (to hlavní samozřejmě nezálohovaný)... no a dorazil to dnes tento človíček... zrovna když jsem si myslela, že už mám zas na chvíli vybráno.

Já na ně měla fakt strašlivou chuť, ale šla jsem si místo toho zaběhat. Nechápu, proč jsem ještě pořád taková poctivka. Mám toho plný kecky.

Toť vše z mého negativismu. Ono to totiž nakonec mohlo být horší, že? =P



[ days 'n daze - rogue taxidermy - fuck it! ]



Kam dál


The World Turned Upside Down

if buttercups buzz'd after the bee
if boats were on land, churches on sea;
if ponies rode men and if grass ate the cows
and cats should be chased into holes by the mouse;
if mamas sold their babies
to the gypsies for half a crown;
if summer were spring and the other way around,
then all the world would be upside down.