How much... I thought... do ghosts weight?

3. ledna 2018 v 10:56 | all names were taken |  Deníček

Realita. Zas a znova se nám skrývá.
Vždy nás pokoří.
Samá voda, přihořívá.
Ale nehoří.


Probudila jsem se ještě za tmy, s divným pocitem na hrudi, cítím, že něco je špatně, ale nevím co. Malý pokojík na koleji vypadá normálně; v šeru jde vidět postel mé spolubydlící (prázdná), vánoční stromek na jednom ze dvou pracovních stolů, nad ním police plné různých krámů...

Jak tak bloumám očima po pokoji, všimnu si, že těžké oranžové závěsy, které kvůli světlu lamp na noc vždy zatahuji, jsou napůl odtažené, okno za bílou záclonou pootevřené "na větračku". Divný. Mrknu na druhou postel, vzpomínám, že tu se mnou dneska nikdo nespí... nebo... neměl by. Před oknem za záclonou je-... no, a teď nevím, jak dál. Je to nepopsatelný. Taková divná, nijaká, ale přitom skutečná, jako entita? Bytost? Něco ne tak úplně hmotnýho, ale přitom reálnýho. Vím, jsem si jistá, že to tam je. Slyším to... dýchat..? Znova se mě zmocní pocit strachu.


Chce to nějaký rozumný vysvětlení. Natála v noci přijela a já prostě její příchod zaspala (i když je to neuvěřitelný, mám fakticky lehký spaní...)

Tak já že na ní houknu, ať u toho okna přestane strašit (cha!) a jde si lehnout. A cestou do postele zatáhni tu oranžovou hrůzu, prosímtě...

"Naty-" Polije mě studený pot, snažím se, hrozně moc se snažím, ale nemůžu vydat ani hlásku. A u okna rozhodně nestojí Natália. Snažím se zavolat, ale marně. Ta věc? u okna jako by mě přesto slyšela. Nemá obličej, ale kdyby měla, dívala by se teď na mě. Cítim, že mě začala vnímat, jako bych jí teď teprve začala zajímat. Pokojem se rozléhá nepříjemný zvuk. Jako kdyby někdo vzal zvířátko, které šustí a hučí zároveň a nacpal ho do plechovky, ono nemohlo ven a skrze tenkou vrstvu plechu teda bezmocně šustilo a hučelo. Ta věc mě sledovala něčím, co nebyly oči, a já byla tak strašně vyděšená...

Začne se pomalu přibližovat, já se konečně přiměla něco dělat, zvedám se z postele-
až na to, že se nemůžu pohnout. Totální paralýza. Spánková. No kurva. Já se na to můžu... Jedeš, ty hnusná potvoro?! Seš moje halucinace, tak koukej padat zpátky pod okno!

Jasně, že neposlechla.

Mně to ale ani tolik nevadí, v tu chvíli mi totiž došlo, co se děje. A trochu se mi uleví. Jen maličko. Trochu víc, jakmile si vzpomenu na své, o dobrých třináct let mladší, já, jak o moc horší by to tenkrát bylo... desetiletá holčička k smrti vyděšená bludy, které nikdo jiný nevidí...

Jasně, pořád jsem se nemohla pohnout. Bez ohledu na to, jak moc jsem se snažila aspoň zvednout ruku, mohla jsem si akorát tak prohlížet krcálek, který byl na dobu neurčitou jedním z mých několika ne tak úplně domovů... Pořád jsem měla strach, ale už to nebyl nezvladatelný děs; věděla jsem, že to dřív nebo později skončí. Nebudu si hrát na hrdinu, taky tomu pomáhal, fakt, že to něco se vznášelo kdesi vprostřed místnosti, necelé dva metry ode mě. Jakmile by se ten hnusák začal přibližovat, začala bych zas vyvádět, chtěla bych zakřičet, ono by to nešlo, atd. atd...

Jak dlouho jsem ležela bez hnutí, sledovala místo na koberci asi půl metru před... tím... prohlížela si napadané jehličí a rádoby nenápadně při tom kontrolovala, jestli se má haluška neuráčí pohnout... Fakt netuším, jak dlouho to mohlo všechno trvat. Jsem si jistá, že několikanásobně kratší dobu, než se zdálo. Najednou mě ruka, kterou jsem se tak usilovně snažila rozhýbat, konečně poslechla. Jak jsem ten pohyb nečekala, praštila jsem se s ní do zdi. Au... Konečně jsem vzhůru.

Posadím se na posteli, v pokoji jsem úplně sama. Přitom to bylo všechno tak skutečný... Kde se v mým podvědomí mohlo vzít něco takovýho...? Je to jasný jak facka, zapomněla jsem v noci zavřít okno (před spaním vždycky větrám), tím pádem jsem se závěsů ani nedotkla a průvan z otevřenýho okna cuchal záclonu takovým způsobem, že to vypadalo, že před oknem někdo stojí.

Krásně jsem si to zracionalizovala.

Až na to, že jsem zas úplně vedle...

Oranžový závěsy vzorně zatažený, okno zavřený. Odpřísáhla bych, že postel mojí spolubydlící byla spartansky ustlaná, ale teď koukám, že je na ní spousta krámů. Přitom to všechno vypadalo tak skutečně.

Můj mozek je zkrátka někdy děsnej hajzl. Zároveň si nemůžu pomoct, a dokonalost té iluze s tak trochu zvráceným potěšením obdivuju.

Rychle mrknu na zem, na to místečko, který jsem prve propalovala pohledem, abych nemusela koukat na svůj Pavor Nocturnus... Zrak mi padne na hromádku do koberce zapíchanýho jehličí. Líbí se mi, že právě ta věc, kterou jsem si vybrala k tomu, abych se strachy nepodělala, byla skutečná.


Spánková paralýza. Spánková obrna. Syndrom staré čarodějnice... Je to jen spánková porucha; nic víc, nic míň. Je to strašidelný, ale mnohem víc se člověk bojí, když neví, o co jde. Strach z neznámého, strach ze strachu... není to nějakej terminus technikus? A tak trošku Mozkomor? :D

Já se o tom devěděla nějaký čtyři roky zpátky, od té doby se mi to stalo všehovšudy dvakrát. Dneska ráno teda potřetí. Mám sice strach běhěm toho nepěknýho zážitku, jasně že jo... ale protože člověk je při vědomí, může si dát hravě dvě a dvě dohromady. Pořád se bojí, ale jakmile to skončí, obrátí oči v sloup, udělá pár protahovacích cviků, dojde se napít, vyčůrat, a může spát v klídku dál.

Někdo si tohle přečte a bude si klepat na čelo, někdo se v tom třeba najde a třeba se mu uleví jako mně tenkrát, jako potom mýmu bráchovi... třeba si pak vygooglí pár článků a zjistí, že na tom vážně nic není. Spíš než Mozkomor takovej ten harrypotterovskej Bubák. Prachobyčejný strašidlo, který nad vámi ztratí moc, jakmile si z něj zvládnete udělat srandu. A kdyby se to nepovedlo (ono smát se strachu není vždycky úplně jednoduchý, že?), máte i tak jistotu, že zmizí, jen co se člověk probudí.




post scriptum: Stejně si ale nemůžu pomoct a při všech těch potterovinách si vzpomínám na pár řádků z poslední knížky... :P

Of course it's happening inside your head, Harry,
but why on earth should that mean that it is not real?



[ cit.: Zítra už bude všechno v pořádku (Tomáš Jacko), Dumbledore (J. K. Rowling, Harry Potter and the Deathly Hallows) ]
 

Pátýho prosince i.e. doldrums, mild pre-christmas depression, ugly mistletoe and a man's butt that saved the day in the end

6. prosince 2017 v 11:50 | all names were taken |  Deníček


Odpoledne jsem zůstala trčet v Ústí. A teď, babo, raď… Na cestu jsem se nakonec vykašlala a usmyslela si, že nakoupím pár vánočních dárků. Před Fórem stojí dřevěný boudičky, smrdí to tam svařákem, hrajou koledy… zkrátka Vánoční trhy v plným proudu. Ty koledy byly krásný, ale nějak se mi z nich udělalo jakoby nostalgicky smutno. Asi ještě pořád ten rozchod. A pes. A vlastní neschopnost… No jo, no…

Takže se ploužím směrem k obchoďáku kolem toho šikmýho kostela podél těch dřevěnejch boudiček. Z mezi stánky natažených kalounů visí jmelí vyrovnaný podle barev. Obyčejný zelený, takový to ošklivý stříbrný, pak nastříkaný na zlatou a - to se mi snad zdá - fialový - a pak to nejdivnější jmelí, co jsem v životě viděla, v tak šíleným odstínu růžový, kterýmu se snad nedá říct jinak než lososová. Nekecám. Lososový jmelí. To potěš koště… Představuju si, jak mi to visí na bytě v obýváku z lustru. A skoro se usměju.

Oni tam pouští koledy z repráků, to už jsem psala, a mně to vzdáleně připomíná scénu z "In Bruges". Nejsem si jistá, jestli je to i ve filmu (mám dojem, že ne), ale určitě je to ve skriptu. Ta scéna, kde Ray celej rozhozenej vyletí z toho kostela a tam stojí ten sbor dětiček a zpívají něco, co McDonagh nazval "creepy carol". Do tý doby to byla úplně obyčejná stará koleda, na který nebylo nic depresivního, a už vůbec nebyla "creepy". Thanks a lot, Martin…

Hlavou mi problesklo, že se cítím tak trochu jako Ray, vzápětí jsem své podvědomí opravila. Raye sžírala vina kvůli nechtěnému zabití (spoiler alert! Ale jen tak trochu, tohle se stejně dozvíte hned na začátku) malého chlapečka. To nemá s mýma trablema vůbec nic společnýho. Ty vole, aspoň že tak… já nikomu hlavu neprostřelila.

ugly dog

Tak přeci nebudu dělat na nebohý kolemjdoucí kyselý ksichty. Jala jsem se shánět dárky. Po skoro hodině jsem třímala jeden jediný. Paráda. Vysoká koncentrace nakupujících, dusno a ostrý umělý světla mě zkrátka zpomalujou. Čas zbývající do odjezdu vlaku jsem zkrátila velkým kafem a muffinem. Cukr a kofein mě nakoply, ale pravda, peněženku to zabolelo… a muffin, ne že by nebyl dobrej, ale soukala jsem ho do sebe s námahou. Jako ostatně poslední dobou skoro všechno jídlo. Navíc ten podnik, kde jsem si dopřála tuhle cukr-kofeinovou bombu… děsně blbě se tam sedí.
To máte tak - bylo mi blbý sednout si k velkýmu stolu (na od pohledu pohodlnej gauč s koženkovým potahem), tak mi nezbývalo, než se usadit k ministolku pod okno. Na barovou stoličku. Bez opěradla. Barový stoličky jsou zkrátka od toho, aby se na nich sedělo u baru. Protože jinak se zkrátka bude člověk děsně hrbit a vůbec i když jsem se na ní snažila narovnat, bolely mě záda. A ještě jednou - bez opěradla. Takže není kam dát bundu (věšáku jsem si všimla až při odchodu), takže na stolek s ní, že ano. Takže z miniaturního stolku se stalo cosi, na co se stěží vešel tác.

Ale proč si tak dlouze stěžuju? To abych sem teď mohla napsat, že všechno, co jsem teď popsala výš, mi bylo rázem úplnej šumák. Ke stolku přede mnou si na barový stoličky (úplně stejně nepohodlný jako byla ta moje) sedli dva pánové, hádám lehce přes třicet. A teda zejména frajer, co seděl ke mně zády, měl celkem fajn pozadí. Takže jsem upíjela hořký kafe, přikusovala přeslazenej muffin a kochala se, bezostyšně zírala na mužský zadek přede mnou. Ach, ty krásy přírody…

Jo, taky mě pobavil fakt, že ke kafi jsem, se slovy "tak ještě aspoň takhle", dostala dvě míchátka, i když jsem si objednala bez mlíka a bez cukru. Na co, nechápu.

Takže i když mám poslední dobou divný neurčitý splíny, blbě spím, a celkově mě sere, že to všechno nezvládám líp… přesto všechno se dokážu rozsvítit jak vánoční stromeček i u tak obyčejnýho nesmyslu, jako je pánská zadnice. Tak to se mnou tím pádem nebude až tak hrozný, ne? No ne?? :D

There's a Christmas tree somewhere in London with a bunch of presents 
undermeath it that'll never be opened. And I thought, if I survive all
of this, I'd go to that house, apologize to the mother there, and accept
whatever punishment she chose for me. Prison... death... didn't matter.
Because at least in prison and at least in death, you know, I wouldn't
be in fucking Bruges. But then, like a flash, it came to me. And I realised,
fuck man, maybe that's what hell is - the rest of eternity
spent in fuckin' Bruges. And I really really hoped I wouldn't die.

I really really hoped I wouldn't die.


P. S.: kdo jste nečetl skript In Bruges, přečíst! Je to parádní. Kdo nerad čte skripty, nebo vůbec - nerad čte - tak aspoň kouknout na film. Ten je taky parádní. A hrajou tam spolu mj. Moody a Voldemort, Voldemort se jmenuje Harry, a jako bonus Colin Farrell - muž, který umí hrát obočím - což je podle mě neskutečnej fešák. Že jo, dámy? A někteří pánové… :P



[ cit.: Ray (In Bruges.
Martin McDonagh); foto - zdroj: youtube.com/user/Sepander ]


tak už jen to dobrý

9. listopadu 2017 v 22:18 | all names were taken |  Co není tak úplně deníkem

"Holky, kde je ta sekera?? Tady byla sekera...!"

 


He Died with a Felafel in His Hand

25. října 2017 v 20:20 | all names were taken |  Co není tak úplně deníkem

Jsem obětí vázanosti
Toxikomanické
Mohlo by to býti k zlosti
Ale je to komické

Znáte to? Myslím to, jak jde Malá Slečna v hrozným dešti po ulici, ale ono vlastně neprší, páč je to celý jen metafora, a jak se chudák-...

perex

in memoriam

20. července 2017 v 21:27 | all names were taken









Kam dál


The World Turned Upside Down

if buttercups buzz'd after the bee
if boats were on land, churches on sea;
if ponies rode men and if grass ate the cows
and cats should be chased into holes by the mouse;
if mamas sold their babies
to the gypsies for half a crown;
if summer were spring and the other way around,
then all the world would be upside down.